How to win Steelrun?

Druhý srpnový víkend pořádala skupina nadšenců z Třince akci pod názvem Maj:day ve Vendryni. Celodenní akce měla 3 části. Po dopoledním překážkovém běhu s názvem Steelrun následoval sportovní veletrh, kde měly sportovní oddíly z okolí možnost ukázat krásu svého sportu a pomoci dětem i dospělým s výběrem činnosti, do které by se chtěli vrhnout.

Samotný Steelrun byl překážkový běh dvojic inspirovaný Spartan racem s parametry 8,5 km, 250 metrů převýšení a 32 různě obtížných překážek. Za nepřekonání překážky je trest 15 angličáků. Sami organizátoři se vsázeli o čas vítěze, tipy se pohybovaly od 45 do 60 minut.

Akci jsem původně zavrhl, protože je Třinec z Krkonoš i z Brna daleko a já měl být tou dobou na MS ve Skotsku. To první se nezměnilo, to druhé ano, nominoval jsem se pouze na sprint a sprintové štafety a i kvůli Steelrunu jsem se rozhodl nezevlit ve Skotsku další týden a odjet hned po mém posledním závodě zpět do ČR. Navíc se mi ozval na MS nenominovaný reproš Mára Minář, že hledá parťáka do týmu. Bylo rozhodnuto – ďábelská troj-akce MS ve Skotsku, 4 dny na Vltavě se spolužáky a Steelrun, to celé v kuse.

Realita však byla ještě tvrdší než očekávání. Nefungující platební karta ze mě udělala po cestě ze Skotska žebráka, nakonec jsem se však na letiště v Edinburghu dostal a domluvený odvoz na vodu stihnul. Po 3 dnech sjíždění Vltavy v tropických teplotách, s minimem spánku a démonickým kalícím tempem právníků jsem si řekl, že mám 2 dny do závodu a že je čas vyměnit alkohol za limonádu a naznačit tělu, že se závod blíží.

Možná jsem mu to měl říct jinak než 25km dlouhým večerním výběhem. Původní plán převést auto z Vyššího Brodu do cílové destinace ve Zlaté Koruně a doběhnout zpět do kempu před Krumlovem se změnil na boj o život. Klub českých turistů nehlídá značení svých tras úplně ideálně, bez mapy a mobilu podesáté ztrácím turistickou značku, tentokrát už nedokážu vystopovat, kudy vede dál a tak pokračuju na směr, sbíhám do nějakého bambusového údolí a ztrácím se úplně, po půlhodině boje se živly sbíhám do údolí s širokou řekou, aha Vltava, aspoň něco. Po břehu se to nedá, buď sajgon, nebo svah. Opět lezu skálama někam nahoru, v tu chvíli dostávám žaket a navíc se už stmívá, po chvíli bloudění a setkání s divokými prasaty radši sbíhám už v naprosté tmě zpět k Vltavě, na druhé straně vidím světla a nějaký kemp, takže Vltavu brodím s klíčkama od auta v kapse. Na otázku jak je to daleko do Krumlova, odpovídají táborníci, že daleko. Hrdost mi nedovolí prosit o jídlo ani pití, o pár desítek minut později lituju své blbosti. Přidávám si další výběh svahu nad Vltavou, tentokrát na druhou stranu a přidávám další nepochopitelnou prodlužovačku. Do kempu dobíhám v 10 večer v naprostém žaketu, usrkávám sládkovu limonádu a traumatizující zážitek splachuju pár loky z kolujících flašek. Do postele jdu dřív než obvykle, abych přece tomu tělu řekl, že se závod blíží.

Tělo to pochopilo, v noci se budím a sotva dobíhám na záchod. Do rána jsem ho navštívil ještě několikrát. Ráno nejsem schopný ani sbalit stan a hodiny na lodi jsou utrpení. Střídavě zvracím a spím, nechci házet flintu do žita rovnou, Steelrun je až za 20 hodin a třeba je to fakt jenom úpal. Kocmoš si naštěstí poradil i bez háčka a navíc mi i uvolnil místo v autě do Brna, takže místo plánovaného stopování umírám při nekonečné cestě s Dupim v autě. Ještě že tak, po cestě se přidává teplota a já začínám vymýšlet jak se druhý den místo do Třince dostanu domů. Po příjezdu do Brna mi překvapivě přestává být na umření, dokonce večeřím malou misku suché rýže. Kvůli Márovi nechci odpískat závod rovnou, počkám do rána a uvidím, jak mi bude. Ráno se budím s žaludkem na vodě, jinak je to ale cajk. Jím trochu jáhlové kaše a vyrážím do Třince. Mára mě vítá a vede mě do protekční pořadatelské haly, kde aspoň není 40 stupňů jako venku. Těsně před závodem koušu dvakrát do banánu s vidinou blízkého žaketu na trati. Ve vedru se rozklusávám a cítím, že to bude hodně bolet. Tělo je po dni bez jídla na šrot, ale nějak to snad oběhnu.

Pořadatelé seřadili 200 přihlášených dvojic dle svého názoru podle kvality od nejlepších po nejslabší. Startuje se od 11 hodin po 45 vteřinách, my jdeme pod názvem Sanasport team do boje jako třetí v pořadí. První překážky jsou spíš lehčí, podlézání a přeskakování, použití výbušné síly při přelézání balíků slámy však unavené tělo nezvládá dobře, Mára navíc padá při přeskakování z kůlu na kůl a děláme prvních 15 angličáků, nohy jsou z dřepů K.O. a já začínám naše šance vidět černě.

V tu chvíli se však sbíhá kaňonem potoka dolů k řece, před sebou vidíme dvojici startující před námi a chytáme druhý dech. Několik překážek přímo v řece osvěžuje tělo a dobíháme dokonce i dvojici, která startovala jako první.

Krpál - jedna z přírodních překážek

Měníme taktiku na „běžet rovnoměrně a hlavně se vyvarovat zabijáckých angličáků“. To se nám nedaří na další balanční překážce. Zapomínáme na to, že je možné si vzájemně pomoct a místo toho, abychom se při chůzi po kolejnicích drželi, tak jdeme každý zvlášť a tentokrát padám já. Děláme dalších 15 angličáků a rozbíháme to do kopce jen s velkým sebezapřením. V tu chvíli mi začíná výrazně docházet, cítím, že mám žaludek úplně prázdný a není z čeho brát. Naštěstí to už není na nejvyšší bod trati daleko a překážky nejsou tak brutální.

Na vrcholu Babí hory se otevírá luxusní pohled na kopce Beskyd. Na to ale není čas a prasíme technický prudký seběh lesem. V dálce vidíme parkoviště ale je to ještě sakra daleko. Naštěstí pořád z kopce. Slunce pálí víc a víc, ale už se blížíme zpět na stadion na sérii posledních překážek – jílovité jámy naplněné vodou, ze kterých se skoro nedá vyškrábat, hasičské překážky, kde mi Mára ukazuje, co se u hasičů z Horních Studének naučil a já se z posledních sil škrábu přes vrchol.

Pak už jenom plazení se pod ostnáčem a obávané bludiště, které naštěstí probíháme bez záseku.

Spokojeni ale naprosto vyčerpáni dobíháme do cíle, já zničen spíš svým programem posledních dní než tratí. Organizátoři ale předvedli úžasnou práci, v porovnání s podobnými akcemi za směšné startovné připravili zážitkovou trať, hlavně za to, jak využili možnosti terénu s kaňonem, řekou, roklemi i prudkými kopci jim patří obdiv.

reportáž o Steelrunu v regionální televizi

Po ostříkání hadicí, která z nás dělá aspoň trochu lidi, netrpělivě čekáme, jestli to někdo zvládne rychleji než my. Podle předběžných výsledků to nevypadá špatně, stále vedeme. A nakonec je to tak! Steelrun je naší kořistí. Výsledky: http://live.timechip.cz/#2015/65/vysledky

Večer paříme na Monkey business a Jelena a usínáme na Thom Artway a Lake Malawi, je mi čím dál tím lépe a dokonce testuju žaludek párkem. Parádní víkend zakončujeme v neděli dopoledne využitím vyhraných poukázek ve vířivce na střeše místního wellness s piňakoládou v ruce. Příští rok zase Vendryně! Díky Máro, Evičko, Jindro, Péťo a Věrko za luxusní akci!

Foto a video: web a fb stránka Maj:day